Cesta hříšného člověka ke svatému Bohu

«Zpět

Cesta hříšného člověka ke svatému Bohu

Úvod

Podobně jako všechny statě Písma svatého i Mistrovo (Ježíšovo) Kázání na hoře je sdělením od Boha k člověku - tedy SHORA (z nebe - z vyšších a zodpovědnějších sfér autority) DOLŮ (na zem - do nižších a méně zodpovědných sfér autority). Je to sdělení o tom, jaká je dobrá Boží vůle a jakým způsobem Bůh svoji dobrou vůli v [hříšném] člověku a skrze [hříšného] člověka realizuje ve vinou člověka padlém (smrti a marnosti propadlém) světě. V žádné části Písma není ani náznak toho, že by cesta ZESPODU (ze země) NAHORU (do nebe) - tj. od hříšného člověka směrem k svatému Bohu iniciovaná člověkem (vycházející z člověka) byla otevřená (průchozí) a/nebo úspěšná - naopak Bůh již ve Staré Smlouvě říká jasně ústy svých proroků:

... „Svlékněte mu ty špinavé šaty!" ... „Hle, snímám z tebe tvůj hřích a oblékám ti slavnostní roucho." (Zachariáš 3:4)


Hle - ruka Hospodinova není krátká, aby zachraňovat nemohla, jeho ucho není zalehlé, aby neslyšel! 2  Vaše viny (svévolné konání nepravosti - nespravedlnosti)
jsou však překážka (propast, kterou člověk sám nedokáže překonat) mezi vámi a vaším Bohem, vaše hříchy (bezbožné postoje, myšlenky, slova i skutky) vám skryly (zaslepili výhled na) jeho tvář, aby neslyšel (protože lidé se odmítají kát ze své špatnosti). 3  Vždyť máte dlaně potřísněné krví a prsty plné vin; vaše rty mluví samé lži, váš jazyk mumlá podlosti. 4  Nikdo nevolá po spravedlnosti, nezastává se věrnosti. Doufají v nicotu, mluví lži, počnou trápení a rodí neštěstí. 5  Hadí vejce vyseděli, pavoučí sítě osnují. Kdo jejich vejce pozře,zemře; rozmáčkne-li je, zmije vyleze! 6  Jejich pavučiny se na šat nehodí, neobléknou se tím, co zhotoví. Jejich činy jsou zločiny, na jejich dlaních lpí násilí. 7  Jejich nohy běží k neštěstí, spěchají prolévat krev nevinných. Jejich myšlenky jsou jen zlomyslnosti, zkáza a zhouba jsou jejich průvodci. 8  Cestu pokoje vůbec neznají, v jejich stopách je jen bezpráví. Své stezky pokroutili natolik, že tudy kráčející pokoj neznají. (Izaiáš 59:1-8)

Jak změnit hříšné srdce ...


Z těchto a mnoha dalších podobných biblických textů je zřejmé, že sám Bůh připravuje (z pohledu Staré Smlouvy) resp. připravil a zrealizoval (z pohledu dnes platné Nové Smlouvy zpečetěné svatou krví Ježíše Krista - Stará Smlouva byla stínem Nové Smlouvy) plán, jakým smířit (vysvobodit) padlý svět - hříšného člověka - se sebou samým (pro vztah s Bohem).

Ano, aby člověk mohl mít s živým Bohem živý vztah, musí být pro tento vztah vysvobozen (osvobozen) živým (vzkříšeným) Kristem - Kristovou Obětí na Kříži. To znamená, že tělesná přirozenost člověka, se kterou (do které) se rodí každý člověk přirozeně a ve které působí (může působit) hřích oddělující člověka od Boha a od druhých lidí, musí ztratit své dominantní postavení, musí přestat řídit - přesněji manipulovat a zotročovat - lidský život. Zájmy - touhy - těla a tělesné mysli musí ustoupit zájmům nového ducha - nového srdce - odrážející Kristův dokonalý charakter. Jinými slovy, člověk nemůže sám - z vlastních tělesných a duševních zdrojů, schopností a sil - postavit stavbu svého života tak, aby obstála na Božím Soudu - a Soudcem bude Ježíš Kristus a měřítkem Soudu Jeho Život, který zde žil a Jeho Evangelium plné milosti a pravdy. Obstojí jen stavba postavená na pevných základech - a jediným pevným základem je Ježíš Kristus - On je ten úhelný kámen, který většina stavitelů zavrhla - většina lidí zavrhla.

Ještě jinak to můžeme vyjádřit těmito slovy. Kdo žije jen z vlastní tělesné a duševní síly a vnímá, vyhledává a uznává pouze to, co se týká těla a duševních prožitků a schopností (to zahrnuje např. vědu, sport, umění, řemesla apod.) a už nic jiného v životě neregistruje a nevyhledává, tak takový člověk se Bohu líbit nemůže.

Proto také Písmo hovoří o SMRTI STARÉHO (TĚLESNÉHO) ČLOVĚKA (samozřejmě se myslí umrtvení tělesnosti nikoliv zabití těla!!!) jako o nutné podmínce pravého učednictví Kristova. Skutečnost pohřbení tělesnosti je symbolizován - jakožto akt víry - v aktu biblického křtu ponořením a po vynoření z vody přijímá křtěnec nové srdce, novou - duchovní - přirozenost, ve které přebývá Boží Duch, který je pak namísto těla a jeho žádostí (probouzených Božím morálním Zákonem a umocňovaných svodem padlého světa) tím, kdo inspiruje a vede život takového duchovního - znovuzrozeného - člověka.

Člověk už se pak neřídí svou tělesností a nezasívá pro své tělo a jeho žádosti, ze kterých pak sklízí a bude sklízet zkázu, ale řídí se Božím Duchem a Slovem a zasívá do ducha, ze kterého sklízí a bude sklízet věčný život.

Starozákonní Bůh a novozákonní Bůh - je to jeden a tentýž Bůh?

Ze starozákonních biblických textů je zřejmé, že hřích - tj. veškerou podlost, zvrhlost a nespravedlnost - včetně jeho následků - Bůh řešil (trestal) ve většině případů ZJEVNĚ - tj. ve fyzické rovině - v rovině materiálna, majetku, peněz a těla. Důvod pro toto počínání - ve vší pokoře vůči Boží autoritě - lze spatřovat v tom, že Bůh ve starozákonní době jednal se zlem - z důvodu tělesnosti (neduchovnosti - tj. neduchovního, tělesného - přirozeného - smýšlení) přirozeného člověka - především v rovině těla a materiálna - jelikož to je oblast, kterou přírozený tělesný člověk dokáže vnímat a vnímá ji většinou dominantně - a vše, co se v ní odehrává, vnímá tělesný člověk jako to nejdůležitější a nejvýznamnější dění.

Neodmítne-li však Kristův dar duchovního zraku a spravedlnosti - potom pro něj nebudou nejdůležitější a nejvýznamnější záležitosti těla, majetku a peněz, nýbrž záležitosti ducha, charakteru, svědomí, mysli a vztahu (postoje) k Bohu, k lidem a ke světu.

Duchovní smrt většinu lidí netrápí - trápí je fyzická smrt. Duchovní slepota většinu lidí netrápí - trápí je fyzická slepota. Duchovní bída většinu lidí netrápí - trápí je fyzická - majetková a finanční bída. Duchovní nahota většinu lidí netrápí - fyzická nahota je to, za co se většinou stydí. Duchovní temnota většinu lidí neděsí, ale fyzická temnota vyděsí každého, zvlášt pokud trvá dlouho. Duchovní boj většinu lidí vůbec netrápí, ale fyzická válka - kde se zabíjí tělo - děsí většinu lidí až k úzkostem.

Proto Bůh ve starozákonní době DEMONSTROVAL REALITU duchovní smrti na fyzické smrti, duchovní slepoty na fyzické slepotě (např. příběh Samsona a Dalily - kdy Samsonovi nakonec vypíchnou fyzické oči), duchovní bídu na fyzické bídě - hladomorech (např. Josef v Egyptě a nasycení Izraele ze zásob Egypta). Duchovní nahotu fyzickou nahotou (např. Adam s Evou po pádu do hříchu uviděli, že jsou nazí - Bůh je přioděl koženými suknicemi - ze zabitého zvířete). A realitu duchovního boje Bůh DEMONSTROVAL na fyzických bojích - válkách - ve kterých umírali muži, ženy i děti.

SAMSON a DALILA

Většina lidí však Boha obviňuje z toho, že je příčinou veškerého tohoto zla - tragédií - bojů, utrpení, nemocí a smrti. To je ale krutý omyl. Bůh není příčinou - Bůh je řešením! Příčinou je naše samolibost, pýcha a nevděčnost, kterou první manželé Adam a Eva hanebně projevili vůči svému Stvořiteli. Bůh stvořil následky neposlušnosti. Bůh stvořil smrt, protože následkem hříchu je smrt. Bůh stvořil - tvoří - zlo, protože je to jedna ze dvou možností, kterou dává lidem jako volbu. Bůh udělal vše a činí vše, co může, aby lidi - které stvořil ke svému Obrazu - aby je vyučoval svým spravedlivým cestám - vychovává je k tomu, aby se stali podílníky Jeho charakteru, Jeho vznešenosti. Většina lidí žel tuto výchovu odmítá a žije podle běhu tohoto světa pro své marné představy, v touhách těla a očí a v prázdné namyšlenosti sobeckého způsobu života.

Už ve starozákonní době Bůh dával těmto lidem milost. Jeho spravedlnost a nekompromisnost vůči hříchu (bezbožné pýše a samolibosti) - ve smyslu přísných trestů - však ve starozákonní době z mnoha závažných důvodů převažovala nad milostí. Bůh nám tím chce něco říci. Není to jiný Bůh, kdo ve starozákonní době jednal jakoby bez milosti, ačkoliv bez milosti nejednal nikdy. Je nutné si uvědomit, že hřích je něco, co zásadním způsobem DEFORMUJE pravdivý obraz o Bohu a co v člověku zásadním způsobem deformuje jeho obraz o sobě samém a o druhých lidech. Hřích je kardinální problém v srdci každého člověka. Není to jen lež, krádež, smilstvo, cizoložství, křivé svědectví nebo vražda - jednotlivé hříšné skutky - je to vnitřní charakterové nastavení člověka, který lež miluje, neboť celý jeho život je o předstírání a hraní si na někoho, kým není. Je to vnitří charakterové nastavení člověka, který okrádá sebe i druhé jakoby beztrestně, protože vstoupil do systému, který mu to umožnuje provádět legálně. Okrádá druhé nejen o hmotné věci, ale i o čas, o vztah, o lásku, o úsměv a porozumění. Krádež je uchvácení něčeho, co patří druhému, a to proti jeho vůli nebo bez jeho vědomí. Je to konflikt, který nelze odstranit pouhým omilostněním - omluvou - nebo libovolně hlasitým zvoláním: "od-pou-štím-ti!" Hříchu je možné být zbaven pouze na základě oběti nevinného. Starozákonní doba se vyznačuje právě tím, že Bůh zavedl obětní systém, ve kterém se obětovala nevinná zvířata bez vady - nejsilnější beránci ze stáda - a jejich prolitá krev pouze přikrývala hříchy Izraele na období jednoho roku. Boží plán odstranění hříchu - spásy - se nemůže obejít bez toho, aniž by člověk a lidstvo viděl(o) na vlastní oči a neprožíval(o) na vlastní kůži realitu tohoto nevýslovně otřesného stavu.

Má-li se člověk, kterému je Bůh naprosto ukradený, obrátit k Bohu čelem a svobodně, s radostí a s vděčností mu odevzdat svůj život, musí Bůh vykonat něco, čeho žádný hříšný člověk není schopen - ani vykonat ani pochopit. Bůh se musel narodit jako člověk - a to také učinil. Bůh všeho stvoření se narodil jako Ježíš z Nazareta - a obětoval svůj život na Golgotském kříži, a tím vyjádřil cenu, která musela být zaplacena, aby se bezbožný člověk mohl vrátit zpátky k Bohu.

Proto jsou starozákonní texty plné fyzického utrpení, fyzických trestů, fyzických válek, fyzického utrpení. Jak se ale blížilo narození Spasitele, tak i Boží proroci hovořili o nevýslovné milosti - o MILOSTIVÉM LÉTĚ HOSPODINOVĚ - kdy Bůh usmíří svět se sebou skrze JEDINOU A DEFINITIVNÍ OBĚT JEŽÍŠE KRISTA. A nejen že svět (padlého člověka) usmíří sám se sebou, ale že JEDINOU A DEFINITIVNÍ, V PRAVDĚ DOKONALOU OBĚTÍ JEŽÍŠE KRISTA svět (padlého člověka) bude vzdělávat, vést, napomínat a proměňovat k Božímu dokonalému Obrazu. Obět Pána Ježíše Krista je Boží odpovědí na lidskou bezbožnost - ztracenost - a duchovní slepotu. Bůh skrze Kristovu oběť promlouvá způsobem, ke kterému NELZE nic přidat ani z toho NELZE nic ubrat. Je to DOKONALA oběť. Je to DOKONALA ODPOVĚĎ. Je to konečné řešení problému hříchu a smrti a reality zla v člověku i vně člověka.

Proto také Pán Ježíš hovořil v podobenstvích, kdy duchovní realitu ilustroval na fyzických atributech tohoto světa. Proto činil zázraky - fyzicky uzdravoval, fyzicky sytil tisícové zástupy, pro přirozeného člověka nepochopitelně z několika bochníků chleba a pár rybek. Všechny tyto zázraky, které se skutečně staly, byly svědectvím toho, že Bůh skrze Svého Syna Ježíše Krista začíná odhalovat tajemství odvěků skrytá v Bohu - a souvislost mezi fyzickým a duchovní světem. Bůh začal zjevovat realitu duchovní slepoty, duchovní smrti, duchovní nahoty, duchovního boje a po vzkříšení Ježíše Krista zjevuje skrze své svaté apoštoly PLNOST DUCHOVNÍ REALITY DUCHOVNÍ ŘEČÍ. Proto je také většina novozákonních textů pro většinu lidí nesrozumitelná, protože na mnohých místech hovoří apoštolové o duchovních věcech bez podobenství a bez přímého odkazu na fyzický svět a tělesnost člověka.

POTOPA

V těchto všech myšlenkách a událostech je velmi důležité rozpoznat a pochopit, že novozákonní Bůh - Ježíš Kristus - je stejný jako starozákonní Hospodin zástupů - a že mezi těmito dvěma zjeveními Boha není žádný rozpor, žádný konflikt.

Bůh v podstatě nemohl s přirozeným - tělesným - člověkem jednat jinak, neboť duchovní věci jsou mu zcela cizí - nepochopitelné - bláznivé. Jelikož každý hřích je nespravedlnost a nevýslovné zlo, určil Bůh, že následek (mzda) hříchu je smrt - tj. přerušení vztahu s Bohem a nakonec eventuálně i konec vlastní existence, odmítne-li se hříšník kát. Jelikož dokonale spravedlivý a svatý Bůh nemůže být vůči hříchu benevolentní - či dokonce netečný - a jelikož Bůh je Duch, určil, že v čase od stvoření světa po 1. příchod Ježíše Krista a Jeho dokonalou a trvale platnou obět na Golgotském kříži bude realita hříchu a jeho zhoubného vlivu na člověka a jeho vztah k Bohu a k ostatnímu stvoření - demonstrována fyzicky a hmatatelně. Proto je ve starozákonních textech tolik krveprolití, umírání, válek, otroctví - otrokářství, okázalých chrámů a velikého hmotného bohatství. Proto Bůh zničil tehdejší svět celosvětovou potopou. Fyzicky - ve fyzické rovině - demonstroval ohavnost hříchu a jeho ohavné následky na člověka a jeho vztah k Bohu. Bůh neměl jinou možnost, ve vší pokoře vůči Jeho autoritě, zasáhnout proti neustále rostoucí zkaženosti předpotopních lidí - kteří ve své tělesnosti (neduchovnosti) a nemorálnosti zmnožili násilí a zvrácenosti na Zemi do takové míry, že skutečně jediným východiskem bylo zničit vše živé na povrchu Země. Bůh však i v nejvážnějších okamžicích svého plánu spásy vždy nabízel a dosud nabízí hojnost milosti. Podle Písma nabízel Bůh předpotopních lidem více než 100 let času na to, aby se káli ze své špatnosti a změnili svůj způsob života - nežili ohavně požitkářsky, podle, chtivě, sobecky a nenávistně se závistí jeden vůči druhému. Kniha Genesis říká, že když Noe tehdejším lidem vz-kázal toto Boží varování, jen se mu všichni vysmáli.

I sám Ježíš Kristus citoval tuto stať Písma - a varoval i dnešní svět před podobným osudem: "Jak ale bylo za dnů Noemových, tak bude i při příchodu Syna člověka. Stejně jako ve dnech před potopou jedli a pili, ženili se a vdávaly se až do dne, kdy Noe vešel do archy, a ničeho si nevšimli až do chvíle, kdy přišla potopa a všechny smetla, tak to bude i při příchodu Syna člověka. Tehdy budou dva na poli; jeden bude vzat a druhý zanechán. Dvě budou mlýt mlýnským kamenem; jedna bude vzata a druhá zanechána. Proto bděte, neboť nevíte, ve které chvíli přijde váš Pán. Uvažte - kdyby hospodář věděl, ve kterou noční dobu přijde zloděj, bděl by a nenechal by ho vloupat se do jeho domu. Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v nečekanou chvíli." (Mt 24, 37-44)

Proto tak byl zaveden obětní systém - obětování nejlepších kusů dobytka ze stáda, kdy jejich krev přikrývala - na období jednoho roku - provinění lidu izraelského.

Z novozákonních textů je pak zřejmé, že Boží způsob smíření - osvobození - sjednocení - lidstva je realizován VÝHRADNĚ V A SKRZE OSOBĚ(U) Ježíše Krista (skrze na milosti založený milostný vztah s Ježíšem Kristem).

Cesta hříšného člověka ke svatému Bohu - aneb je Kristus opravdu jediná Cesta do Nebe?

Každý člověk se někdy pokusil nebo dosud pokouší dostat se k Bohu resp. vymanit se z hříchu - utrpení, nemocí a smrti vlastními silami či prostředky tohoto světa. Ze strany člověka však hrozí jedno obrovské nebezpečí - že se bude pokoušet dostat NIKOLIV K ŽIVÉMU BOHU, nýbrž KE SVÉ PŘEDSTAVĚ BOHA.

Bible říká, že hříšná přirozenost člověka se může pokoušet vrátit v nejlepším případě (z hlediska falešných nadějí) a zároveň v nejhorším případě (protože nefunguje) pouze k představě o Bohu - nikoliv ke skutečnému, ŽIVÉMU Bohu. Je to tak proto, protože hříšný člověk vkládá do svých představ o Bohu určité předporozumění založené na jeho hříchem zkresleném vnímání vlastní ztracenosti a hříšnosti. Jelikož žádný člověk není schopen sám o sobě (bez prvotního dotyku Boží milosti) přijmout realitu vlastní hříšnosti a ztracenosti a do značné míry spoléhá na to, že je v něm něco OD PŘIROZENOSTI DOBRÉHO - nějaká Boží jiskřička, kterou je třeba rozfoukávat - , jsou jeho předporozumění a představy o Bohu zdeformovány vlastní benevolencí, sentimentem, liberalismem, humanismem, evolucionismem, ekumenismem, synkretismem apod.

Bůh však vidí člověka takového, jaký doopravdy je - bez jakéhokoliv zkreslujícího vlivu - vidí, že je naprosto ztracený a mrtvý ve svých vinách a hříších. To je první podstatná část Kristova evangelia. Ano, pouze nemocný člověk může vyhledat lékaře, pouze ztracený člověk se může vztáhnout po sklánějícím se Spasiteli.


Snahy hříšného člověka vrátit se ke svatému Bohu by se daly vyjádřit v podobenství jako snaha cizoložné ženy (či prostitutky) získat vlastními silami postavení světice - svaté a zbožné manželky a matky. Samotná snaha evidentně nestačí - a cizoložnice či prostitutka se může doslova usnažit k smrti - za světici ji však nikdo z lidí považovat nebude. Už má svoji pověst prostitutky! Stačí že jednou spáchala zločin cizoložství (či prostituovala) a stala se [v očích lidí] cizoložnicí či prostitutkou. Taková je realita.


Liberál či anarchista možná mávne rukou a řekne, že "to" dělají všichni, stejně ale takovou ženu nebude nikdy považovat za spravedlivou a zbožnou. Na druhé straně zákoník bude požadovat tvrdý trest a i kdyby žena trest přežila, stejně ji nebude nikdy považovat za světici. Bůh však jedná DOCELA JINAK. Díky Kristově obětí na Kříži Bůh považuje i toho nejhoršího KAJÍCÍHO SE hříšníka za svatého a spravedlivého. Zní to neuvěřitelně? Žel, pro mnohé to je skutečně neuvěřitelné, a tak zůstávají dál nevěřícími - nevěřícími v pravém slova smyslu, třebaže mají na sobě nataženou nábožnou nebo humanistickou masku a lidem okolo se zdají být spravedliví, moudří a zbožní. V jejich srdci ale nežije Kristus - nežije tam vděčnost a láska svatého Spasitele - je to stále srdce neobrácené, tvrdé, skalnaté, vzpurné a sobecké - a to nejušlechtilejší, co takový člověk může v životě dosáhnout, je SNAHA FYZICKY A DUŠEVNĚ "VYLEPŠIT" SEBE SAMÉHO A ZVELEBIT MATERIÁLNÍ SVĚT KOLEM SEBE. Na nejhlubší - charakterovou - změnu ŽÁDNÝ ČLOVĚK NESTAČÍ, ani u sebe ani u druhých lidí. Pravý křestan nehledá slávu u lidí, ale u Krista a svoji způsobilost žít Kristův způsob života získává VZHLÍŽENÍM (POHLÍŽENÍM) NA KRISTA, a nikoliv filozoficko-psychologickým hrabáním se v sobě nebo v druhých.


Třetí skupinou lidí - vedle naprostých liberálů a nemilosrdných zákoníků jsou lidé, kteří neodmítající ZACHRAŇUJÍCÍ BOŽÍ MILOST - prožili odpuštění svých hříchů a přijali od Krista nové srdce, které pro ně vybojoval jejich Spasitel na Kříži. Tito lidé si uvědomují svoji ztracenost a totální závislost na Bohu (Kristu) a Jeho milosti, kterou byli obdarováni bez jakýchkoliv vlastních zásluh. Takoví lidé odpouštějí druhým, protože sami žijí díky Kristově odpuštění. A přesně o tomto Pán Ježíš hovořil, když řekl: "Odpustíte-li totiž lidem jejich prohřešky, odpustí také váš nebeský Otec vám. Ale když lidem jejich prohřešky neodpustíte, neodpustí ani váš Otec vaše prohřešky vám." (Mt 6, 14-15)


Všichni tedy víme, že člověk člověku obvykle neodpouští nic, a to ani daleko drobnější - mohli bychom říci z lidského (nikoliv z Božího) hlediska bezvýznamné přestupky a prohřešky, než o kterých právě byla řeč.
Pokud zlý a hříšný člověk (a to je počáteční stav každého člověka) si dovolí odsoudit a zavrhnout druhého člověka kvůli jeho hříchům a pokřivenostem, čím spíše je nemožné pro svatého a spravedlivého Boha jen tak mávnout rukou a říci: "O NIC NEJDE, TAK JÁ TI TEDA ODPOUŠTÍM."


Tady totiž nejde jenom o hříšné skutky - o krádeže, cizoložství, vraždy, lhaní, křivá svědectví apod. - ale hlavně o hříšné postoje a CELKOVOU ŽIVOTNÍ ORIENTACI SMĚREM OD BOHA. To je skutečná podstata hříchu tak, jak o něm hovoří sám Kristus.


A proto vysvobození z hříchu - tj. vnitřního nepřátelství vůči Bohu, které je v každém člověku přicházejícím na svět - by nemohlo být nikdy zrealizováno výhradně slovním vyjádřením Božího odpuštění nebo v (nej)horším případě mávnutím ruky a omni-benevolencí.


Hřích není omyl nebo chyba z přehlédnutí, neznalosti či nedopatření, nýbrž soustavné, trvalé BEZBOŽNÉ vnitřní nastavení a vnímání člověka bez ohledu na to, jakou společenskou etiketu ve svých skutcích projevuje.


Jeho vnitřní život - skryté touhy, postoje a myšlenky jsou vůči Bohu z podstaty nepřátelské. Pouhé slovní odpuštění týkající se jednotlivých pádů, hříchů a přestupků proto neřeší podstatu problému, podobně jako odstranění shnilých a kyselých jablek z nemocného stromu, neuzdraví samotný strom. Bůh ví, že hlavním problémem člověka nejsou jeho jednotlivé pády a hříchy, ale jeho hříšná přirozenost, která takové jednání způsobuje a která člověku, pokud setrvává pouze ve vlastní síle, nedovoluje jednak jinak (v souladu s Boží vůlí).


Vysvobození z hříchu - či získání moci nad hříchem, chcete-li - proto nespočívá v pronesení slova vyjadřujícím skutečnost odpuštění, ale v moci (autoritě), se kterou je toto slovo pronášeno a která stojí za Kristovou zástupnou obětí a Zmrtvýchvstáním.


Pokud tedy člověk volá k Bohu, potom vždy výhradně proto, že bylo Jeho svědomí probuzeno nezaslouženou, darovanou Boží milostí, se kterou se sklání ke každému člověku ve svůj - pravý - vhodný (příhodný) - čas.


Jen velice malá skupina lidí neodmítá nesmírně závažnou skutečnost - vlastní vnitřní odcizenost vůči Bohu. Záměrně píši neodmítá a nikoliv přijímá, a to proto, aby nedošlo k nedorozumění, že v hříšné lidské přirozenosti je něco dobrého, co se touží vrátit k Bohu. Není! Každé - byť sebemenší - uvědomění si své ztracenosti a vnitřní odcizenosti Kristově lásce a svatosti - je výsledek svrchovaného působení Boží milosti, která hříšníkem nebyla odmítnuta. Proto mají tak nesmírný a nezastupitelný význam tzv. přímluvné modlitby za působení Boží milosti na hříšníky. Více nám do tajemství obrácení - pokání - Bůh nahlédnout nedovolil.


Pokání je největším a nejkrásnějším Božím zázrakem - v člověku. První je tedy Bůh, kdo na člověka působí svou milostí a láskou ... a působením Své svatosti probouzí hříšníkovo svědomí, které si v člověku Bůh ponechal, jako svrchované místo svého svrchovaného působení. Hříšník však může Boží působení na jeho svědomí odmítnout ... buď tím, že odmítne uznat svůj hříšný stav a potřebu záchrany - nebo tím, že svůj hříšný stav zlehčí slovy, že je v podstatě dobrým člověkem, a že to či ono dělá dnes přece skoro každý ...


Když hříšník odmítá Boží svrchované působení Jeho svrchované milosti na své svědomí, dochází k zatvrdnutí jeho svědomí a pro Boha je stále těžší takové zatvrzované (otupované) svědomí probudit. Bůh je všemohoucí, ale není všechoshopný - nejedná nezákonně a nikdy nikoho neznásilňuje. Písmo hovoří o tom, že je člověku možné se takto dopracovat do stavu, kdy již pokání (tj. obrácení - přijetí Božího odpuštění a síly milosti k novému bezhříšnému životu) není možné ... protože svědomí člověka je jeho soustavným, dlouhodobým odmítáním Boží spásné milosti již zcela umrtveno.


-->